MV/u

mvu_vydrovo

Osobní vozy lesních železnic v sobě skrývají mnohdy zajímavé provozní osudy. Cestující, sedící na staré dřevěné lavici a poslouchající nepravidelný klapot kol, často ani netuší, jak pestrou minulost má vagon, ve kterém se vezou. Jedním z vozidel, které za sebou mají více než bohatou pouť po českých i slovenských úzkých kolejích, je i drobný dvounápravový vagon MV/u, pravidelně nasazovaný do provozu na Čiernohronské železnici.

Příběh dnešního výletního vozu se začíná odvíjet daleko od lesní železnice na Čiernohroní. Jeho prvním působištěm byla úzkorozchodná železnice Jindřichův Hradec – Nová Bystřice, kam byl dodán v roce 1897 firmou Grazer Wagonfabrik. Jednalo se o klasický uzavřený nákladní vagon se dvěma plošinkami, rozvorem 3 700 mm, délkou přes nárazníky 8 860 mm, hmotností 3 tuny a disponující ložnou hmotností 6 tun. Spodek vozu je koncipován jako ocelová nýtovaná konstrukce, podlaha je vyložena palubkami. Obdobné vozy vyrobila posléze vagónka Františka Ringhoffera na Smíchově pro místní dráhu Jindřichův Hradec – Obratany. Všechny tyto vagony byly označeny jako řada G/s, námi sledovaný vůz měl konkrétně označení G/s 204. Po předání obou tratí pod správu Československých státních drah byly všechny kryté vozy přeznačeny na Z/u, přičemž „náš“ vůz obdržel nově označení Z/u 2019.

164_scan_balog_3_3
Vůz MV/u v ještě uzavřeném provedení, odstavený v Hronci

V původním provedení vydržela „zetka“ v pravidelném provozu spolehlivě sloužit až do roku 1957, kdy ji čekala poměrně zajímavá rekonstrukce. V roce 1952 byl totiž přijat zlepšovací návrh, který měl zjednodušit dopravu normálněrozchodných vozů na podvalnících. Podle tohoto návrhu, pocházejícího od výpravčího hradecké stanice Jana Průši, došlo v roce 1955 k upravení dvou nákladních vozů na vozy služební a spřahovací. Úprava spočívala v dosazení tlakové brzdy, došlo k vytvoření služebního oddílu, na podlahu byl umístěn balast a na jednom čele došlo k osazení spřahovacího a narážecího ústrojí (šroubovka a nárazníky) pro možnost spřahování s normálněrozchodnými vozy. Takto upravené „zetky“ mohly být řazeny na oba konce soupravy napodvalníkovaných vozů a umožnily průběžné brždění celé soupravy. Provozní zkoušky takto upravené dvojice vozů prokázaly vhodnost úprav a proto bylo v letech 1957 – 1958 přistoupeno k rekonstrukci dalších pěti vozů. Brzdící vozy podle Průšovy koncepce tak položily základ pro systém dopravy normálněrozchodných vozů, který se na jindřichohradeckých úzkorozchodkách používá dosud a zároveň nahradily známé „kamenné“ brzdy, upravené z nízkostěnných nákladních vozů.

Vznik pionýrské železnice v Olomouci souvisel s přípravami výstavy „120 let železnice Olomouc-Praha a 20. výročí osvobození ČSR“. Oslava obou těchto jubileí stála u myšlenky zřídit v blízkosti dnešní Envelopy krátkou dětskou železnici. Trať s rozchodem 760 mm a délkou cca 1 km tvořila uzavřený ovál. Jako hnací vozidlo posloužila malá motorová lokomotiva BNE 50, získaná od Správy Střední dráhy (dříve Správa dráhy Olomouc), kterou v dílnách upravili na rozchod 760 mm. Pro cestující byly k dispozici otevřené vozy, vzniklé přestavbou z nákladních „zetek“ – tedy i z vozu Z/u 2019. Při přestavbě došlo ke snížení střechy, odebrání horní části výdřevy stěn a interiér byl osazen podélnými dřevěnými lavicemi. Provoz na pionýrské dráze byl slavnostně zahájen 1. května 1965 a trval až do roku 1968, kdy byla železnice zrušena. Tak jako v mnoha jiných městech, i zde se trať budovala narychlo, chyběla patřičná údržba a posléze i vůle dráhu bez většího dopravního smyslu držet při životě. Motorová lokomotiva BNE 50 byla ještě v roce 1968 zakoupena Čiernohronskou lesní dráhou, kam byla následně odeslána a oba osobní vozy zatím čekaly na nové využití odstavené ve stanici Chropyně.

V roce 1969 vůz Z/u 2019 (přeznačený ovšem na Z/u 2020) následoval motorovu lokomotivu BNE 50 a i jeho novým domovem se staly koleje hronecké lesní železnice. Zde jej však opět čekalo několik provozních úprav měnících jeho podobu. Vozu byla opětovně doplněna výdřeva v horní části skříně, tentokrát však v odlišném provedení – na obou stranách došlo k dosazení oken, během pozdějších let došlo také k dosazení okna na jedno z čel vozu. Původní posuvné dveře na bočnicích byly nahrazeny klasickými dvoukřídlými, do interiéru vozu byla následně dosazena kamna na tuhá paliva. Takto upravený vůz poté pravidelně zasahoval do provozu na lesní dráze – většinou však sloužil potřebám traťového hospodářství, tíha pravidelné osobní doprava ležela většinou na bedrech čtyřnápravových osobních vozů, vyrobených v hroneckých dílnách.

mvu2
Současná podoba interiéru vozu MV/u

Drobný vagon se na Čiernohronské lesní železnici dočkal v poměrně dobrém stavu ukončení pravidelného provozu v roce 1982. Po něm sice následovala léta odstavení, vůz však naštěstí nechátral. Společně s dalšími vozidly se stal na přechodnou dobu součástí „památníku“, vytvořeného v kolejišti stanice Čierny Balog. Díky tomu na něm došlo k obnově vnějšího nátěru a při opětovném zahájení turistického provozu se nacházel v optimálním stavu, proto se mohl podílet na vozbě turistických vlaků a asistoval i při celkové obnově svršku trati Hronec – Čierny Balog, která proběhla v roce 1993.

Turistický provoz na lesní železnici si vynutil další úpravy osobního vozu. Výdřeva v horní části stěn tak byla opět odstraněna, dvoukřídlé vstupní dveře nahradla jednoduchá železná branka. Došlo také k obnově vnějšího laku v interiéru. Drobný výletní vůz se v této podobě zůčastnil v roce 1995 zvláštních jízd na trati Trenčianská Teplá – Trenčianské Teplice. Společně s ním se na koleje lázeňské „električky“ podíval také osobní vůz SV/u 3 a parní lokomotiva Smoschewer. Zvláštní vlaky s parní lokomotivou sice na této dráze vyjely ještě v letech 1996, 1998 a 1999, nicméně již bez nasazení vozu MV/u, který zůstává věrný kolejím v údolí Čierného Hronu. Vnější podoba vozu doznala drobné změny při zvýraznění nosných prvků konstrukce černou barvou, výraznější změna nátěru proběhla při celkové opravě v červenci 2016, kdy byly bočnice obroušeny a původní červenohnědá barva byla nahrazena tmavě hnědou lazurou.

Na provozním nasazení vozu MV/u se po dlouhá léta v podstatě nic zásadního nemění. Stabilně zůstává zařazen v soupravách lehkých osobních vozů, které nejčastěji vyjíždějí z Čierného Balogu do vydrovské doliny. V závislosti na obězích jednotlivých souprav se však více či méně pravidelně objevuje také na vlacích, jedoucích do Dobroče či Chvatimechu. Vzhledem k velkému středovému prostoru i uspořádání lavic pro cestující je vůz v současné době používán především pro přepravu kočárků a jízdních kol – na tuto možnost jsou cestující upozorněni modrobílými piktogramy, které se nacházejí v bezprostřední blízkosti nástupního prostoru. Lze předpokládat, že vzhledem k uvedenému uspořádání i provozní oblíbenosti se na dalším nasazování vozu v dalších letech snad nic podstatného nezmění.

Blog na WordPress.com.

Nahoru ↑

%d blogerům se to líbí: